Letecký souboj u Pozořic

[zilvare]

Vzpomínky jednoho pamětníka..

Jak jsem slíbil, níže máte doslova co o souboji řekl místní pamětník:

Letecký souboj

„V roce 1944 koncem roku byla už Itálie částečně osvobozená. Americké bombardéry B17 „Létající pevnost“ létaly z Itálie přes nás a bombardovaly Německo. Jako kluci jsme věděli, kdy budou lítat, bylo to dost pravidelně. Vypadaly jak malé stříbrné mušky a za nimi na nebi byly bílé kondenzační čáry. Létaly v perfektně seřazených skupinkách, vždy po pěti myslím. My kluci jsme vždycky utíkali na kopec pod Dělňák, abychom jim byli blíž, křičeli jsme a mávali, jakoby nás mohli slyšet. Měli jsme rádi to hučení jejich motorů a navíc, když měli letět, nebyla škola.
Jednou se stalo, byli jsme už na tom místě jako vždy, a najednou vidíme, jak směrem od Brna za Poustkou letělo několik německých stíhaček. Tehdy jsme jako kluci měli všichni malou knížečku Kriegsflugzeuge, německy psanou. Podle ní jsme si určovali, co zrovna letí, ale už si nevzpomínám, co to bylo za stíhačky zrovna tehdy.
Když Američané bombardovali Německo ke konci války, bombardovali ve dne. Angličané zase většinou jen v noci, takže Německo bylo pod neustálým tlakem. Během denního bomradování měli Američané strašné ztráty. Neměli moc dobré krytí stíhačkami, spoléhali na těžkou výzbroj B17, ale Němci jich hodně sestřelovali. Potom vyvinuli stíhačku s dostatečným akčním radiusem, P38 Lightning, a ta dělala často bombardérům doprovod. Tak tam stojíme a koukáme a najednou, jako když káně uvidí myš, začaly se obrovskou rychlostí střemhlav přibližovat ty lightningy. Němci odlétali asi na vyškovské nebo prostějovské letiště. Nechtěli sestřelovat ty bombardéry, jen uletět. Postavili se ale těm Američanům. Ty lightningy je ale všechny poslaly během chvilky k zemi a zase vystoupaly k sestavě bombardérů. Kolem nás během toho boje lítaly kulky z jejich těžkých kulometů. Byli jsme hloupí kluci, neschovali jsme se, ale nikomu se naštěstí nic nestalo. Celá sestava pak odlétla a tatínek jel ohledávat ty mrtvé piloty. Oni byli tak nízko nad zemí, že v podstatě sedly všechny ty tři stíhačky na břicho a nerozbily se. Pamatuji si, že jsme tam jeli s tatínkem autem, byli jsme tam jako jedni z prvních. Všichni tři ti piloti byli mladí kluci. Jeden dostal skrz kryt kabiny kulku přímo do hlavy, dodnes to vidím, jak tam seděl v kokpitu mrtvý. Tatínek je všecky ohledal, ale všichni byli mrtví.
Během chvíle přišli další lidé i z okolních vesnic. Po chvíli přijela služba z brněnského letiště a první co ti vojáci udělali bylo, že odmontovali všechny zbraně a posbírali munici. Pak přijela další služba a velice pietně vyprostila ty piloty, naložila do pohřebních aut a odvezla pryč.“